Recenze CD Bum bum bum, leden 2008
Freemusic.cz, text Zdeněk Neusar
Ty Syčáci – Bum Bum Bum. To nejlepší a bicí

Jedinečnost Syčáků tkví v tom, že se nebojí žádného výrazu a napříč styly se pohybují hladce a s drzostí strakapouda-léčitele. Bortí jakoby z bláta vybudované hradby svého projevu, vysmívají se sami sobě a zároveň samolibě opěvují vlastní vyvolenost.

Ty Syčáci Ty Syčáci – Bum Bum Bum
16 skladeb / 58:09, Indies Happy Trails Records

Dar rozvázat jazyk sobě i svým posluchačům měl Váša už za dob Z kopce, ve výrazu Syčáků ho ale dovedl ještě mnohem dál. Po jejich boku by se jeden, jindy rudnoucí při každé zrozpačiťující narážce, změnil až v rozvášněného brebtu. Tělo se vlní, jazyk kroutí a huba vyvádí tak, až se motají kola. Málokdo umí brány nakumulovaného introvertství v člověku otevřít tak snadno a přirozeně jako Petr Váša a jeho Ty Syčáci – Tomáš Fröhlich a Petr Zavadil.

Debut Máj v dubnu (2000): Vášovy kreace a češtinu lámající texty, nadžánrový projev kytaristů, rozmáchlost ke smeči v každé poloze i naplněná touha obejít se u toho bez bicích, to vše se v jednom balíčku stalo úplným zjevením. Tedy alespoň pro ty, kteří se nebáli pohlédnout do nastaveného zrcadla a při šíleném veletoči syčákovského křepčení se dokázali chechtat vlastnímu rozvolněnému superegu. Jak dlouho se to ale dá vydržet?

Po vydání druhé desky Lék a jed (2001) si leckdo mohl říct, že Syčáků je už nějak moc: byli všude. Někteří pak při jejich vystoupení mohli mít pocit, že sedí v nulté řadě bijáku a jsou součástí halucinogenní Svaté hory od Jodorowského, a to hned pětkrát po sobě. Každý masochismus má své hranice.

Sebezpyt naštěstí nebyl cizí ani Syčákům, kteří o rok později změnili prostředky i terén. Ač pro domácí poslech bylo dvouhodinové sousto SSSS... (2002) poněkud vysilující, umělecký odkaz "punkové opery" degradoval hodnotu nejedné skladované archiválie. A totéž platí i o "ekopsychologické opeře" Lišák je lišák (2005). V propojení hudebního, pohybového, výtvarného, scénického a literárního umění jsou Syčáci jedničky.

Ve tvorbě Těch Syčáků je zapotřebí hledat nejen rozkošnosti intelektuální, ale souběžně se radovat také z obnažené obyčejnosti, oslavy jednoduchosti a osvobozených pudů. Syčáci dovádivě bortí jakoby jen z bláta vybudované hradby svého projevu, s rozkoší se vysmívají sami sobě a zároveň samolibě opěvují vlastní vyvolenost. Jejich jedinečnost tkví v tom, že se nebojí žádného výrazu a napříč styly se pohybují hladce a s drzou samozřejmostí strakapouda-léčitele.

Výběrovka Bum Bum Bum s podtitulkem To nejlepší a bicí není jen "rozmáchlostí k něčemu neslýchanému", jak kapela uvádí v bookletu, ale současně i přirozeným a nutným vývojem k novému tvaru. Bicí Aleše Pirgla, jinak působícího v brněnských Květech, zvuk kapely obohacují o další rozměr. Byť nové odění skladeb může v prvním plánu působit poněkud přearanžovaně (a to i díky širokému využití jiných hostů – např. Christoph Pajer – housle, René Senko – saxofon, David Šubík – trombón, ad.), písničky se nerozpadají a vytrvale baví. Patálie může někdy nastat jen tam, kde Váša pouští uzdu své fantazii přespříliš, například i změněnou dikcí některých textů, a člověku ze vší té agresivní rozvolněnosti už trochu trne ve spáncích. Předpokládám ale, že sám principál se v těchto úsecích baví možná nejvíc (viz jeho "syndrom dlouhého nosu").

Na své bilanční desce Syčáci přistrojili to nejdůležitější (osobně mi chybí jen nesmrtelný Život se lvy) a když Váša v úvodním Magnetu zaduní: "Pojď blíž, ještě blíž...", jste v mžiku znovu nalepení na plátně a s paralyzovanou vůlí. Blekotání a zaklínací jazykotřes Váša umí jako nikdy jiný. Hergot, to je večírek! Nezbývá než s Vášou na konci Hadích nohou zařinčet: "Petře, Tomáši, Aleši, Syčáci, jedem!"

Syčáci v sobě mají obsaženou všechnu krajnost a jejich producírování se mezi styly je skutečně obdivuhodné. Poetiku nabízí nejopojnější Cesta na měsíc, typickou ambivalenci jejich hudby i celého projevu Lék a jed. Našláplý nářez Rock 'n' Roll i s pověstným breakem střídá až punková SSSS..., téměř metalový nářez vyhřezne v závěru Válečné sekery, pohodový country oddech restauračního vozu, do kterého výjimečně netáhne, nabízí nádražácká Jako na zámku.

Nudnějšího Stáňu stůně střídá výtečný divadelní kousek Les vábí opepřený až hardcoreovými zvraty, následuje Velký trh (kup to) (v němž mě "To – tý vogo vado" už trochu otravuje) a fantasticky dojemný Velký strach, kde si Váša v hlavní zpěvové lince dává pohov, aby se ještě jednou vrátil v nesmrtelném Je máj. A k tomu všemu ještě nádavkem video Mero.

Co říci závěrem? – Bubenická deska Syčáků mě hrozně baví. Ba co víc, přijde mi nesmírně dobrodružná, protože mi připomíná časy Mistra a Markétky: "Wolandův plášť vlál nad hlavami celé kavalkády a brzy zastínil zšeřenou oblohu. Korovjev vyskočil a hvízdl, Markéta však jeho hvízdot nezaslechla. Vzpamatovala se až tehdy, když ji to spolu s vyděšeným koněm odhodilo na deset sáhů stranou. Vedle ní to vyvrátilo velký dub i s kořeny a země popraskala až k řece. Obrovský plást břehu spolu s přístavem i restaurací se utrhl a spadl do řeky, kde to zabublalo jako v kotli a voda vyplivla na protější zelený nízký břeh parníček i s cestujícími, kterým se naštěstí nic nestalo."

Váša a jeho Ty Syčáci dovedou něco podobného. Na rozdíl od Wolanda ale Váša není travestií samotného ďábla, nýbrž člověkem hluboce lidským, z masa a kostí. Naštěstí.