Recenze CD Bum bum bum, listopad 2007
JM Deník, text Roman Hřebecký
To bubny bijí o mříže alternativy

Ty Syčáci se pohybují mezi spektáklem a muzikou. Na křtu nového alba BUM BUM BUM zazní–bubny

Kapela Ty Syčáci vydává u Indies Records novou desku. Desku, která, ikdyž je „bestofka“, obsahuje něco, co celá dlouhá historie Syčáků nepamatuje. Trio Váša, Frohlich, Zavadil totiž přearanžovalo konkrétně pro tenhle počin šestnáct svých songů do kabátku s přídomkem pro bicí.
A pak nazvali desku jednoduše BUM BUM BUM. Syčáci se nedají zařadit mezi čisté muzikanty. Jejich vystoupení jsou totiž hlavně divadelním spektáklem. Kdo někdy viděl syčácké vystoupení, nikdy na něj nezapomene. Postup vnímání celé akce je u všech nových členů publika stejný–nejdřív velké překvapení hraničící s úvahami o zdraví psychiky členů
kapely, následované zaujetím, které se nakonec zvrhne v„la petit mort“ způsobenou velkou extází. To, co některé kapely dohánějí zběsilým poskakováním po jevišti a to,o co se
další kapely raději ani nepokoušejí, zvládá Váša a spol. pohybem svých těl–tedy spíš
rukou, nohou, břich, tváří, očí a snad i uší–jen tak, usazený na židli. A i když mají Syčáci
ve svých rukou během představení spoustu různých nástrojů, vlastní těla nevyjímaje,
rytmus docilovali vždycky jinak než bubny. A častokrát jim pomáhali právě diváci, do
rytmu poklapávající nohama, ťukající prsty do sedadel spolusedících nebo jen tiše kývající hlavami.
Poslouchat Ty Syčáky jen tak ze sluchátek, nebo reproduktorů přehrávače, bývalo
proto jako jíst klobásu bez křenu, nebo pít džus bez vodky. Na deskách to nemívalo tu
správnou šťávu, šmak a říz. Ne, že by byly špatně natočené, ale chybělo tomu vizuální výrazivo. A to i přes texty plné zvláštní reality, písničky plné říkanek, hříček se slovy a zvukomalebnosti. Tyto prvky pak spolu na deskách vytvářely tolik zamyšleníhodných a přemýšlenínutných vychytávek, že by zaplnily snad stovku našich přímočarých životů. Jednodušeji řečeno to znamená, že kdo neviděl Ty Syčáky naživo, přišel minimálně o 
půlku zážitku. A kdo z těch nešťastných nevidoucích neměl trpělivost s nalézáním význa
mů v písničkách, nechtěl si je pouštět pořád a pořád dokola, nebo nebyl jako malé děcko,
téměř najisto neobjevil kouzlo.
A teď přišlo na svět album BUM BUM BUM, nahrané s bubeníkem Alešem Pilgrem z
brněnské kapely Květy, a všechno je trochu jinak. Syčáci se najednu stranu připravili o jednu ze svých silných stránek, které je tolik zalternativňují, totiž že díky nepřítomnosti bicích měli muzikanti víc prostoru pro hru se vším možným jiným. Strana druhá, možná pozitivnější, je malinké zkonvenčnění doposud úplně neobyčejných souzvuků. Tím částečně zanikla ta podmínka, díky níž je pro běžného zhýčkaného hudebního konzumenta syčácká hudba nepoživatelná. Prostě tahle muzika přestala znít tak divně, když se v ní objevily všude jinde přítomné bubny.
Člověk si při poslechu desky s bicími a při vzpomínání si na ty samé písničky bez nich až
říká, jestli to není škoda. A pak taky přemýšlí, která lobby se za tímhle krokem schovává. Je
to ta mrcha komerce, nebo čistá touha po novém, po experimentu?
První případ je podpořen nesčetnými pokusy různých kapel zahrát si třeba se symfonickým orchestrem, pak to natočit a vydat to jako ozvláštnění svojí tvorby.
Verze druhá a milejší je verzí plnou pokusů a omylů, verzí, díky níž se hudba posouvá dál,
nebo naopak zjistí, že tudy cesta nevede. Staromilci ji rádi nemají, novátoři ji zbožňují a 
všichni dohromady se buď s nastoleným trendem nakonec smíří, nebo ho zavrhnou.
Syčáci na desce hrají to nejlepší, co můžou a co jim jejich tvorba za sedm let působení nabídla.Vracejí se ke všem svým deskám a hrají dobře, hrají tak, jak byčlověk chtěl
aby hráli, kdyby je nikdy předtím neslyšel a smířil se s jejich zvláštností. Ty bubny mají něco do sebe i přesto, že trochu kradou syčáckou krásu. Klikatou přímost jejich zvláštních
zvuků vystřídala přímost narovnaná hlavním bicím motivem jen jakoby mimochodem
ozvláštňovaným něčím dalším. Jediné, co tak ze Syčáků zůstává plně na svém místě, je
originalita textů.
Pozor ale – tenhle pokus není lichý.Hudba i divadlo mají být hlavně pro lidi. Pro ty obyčejné, kteří chtějí jenom poslouchat a jen tak si přemýšlet. A i tohle všechno nová syčácká
deska povoluje, ba co víc,vybízí k tomu. A navíc, právě přidané bubny a konvenčnější
zvuk můžou Syčáky přivést do vícera přehrávačů, než v kolika byli doposud. Stali se totiž
bez nějaké větší ztráty sebe sama poslouchatelnějšími.
A tak nezbývá, než poslechnout Vášu:„Kuptó týjo japa kudla“.
Křest desky je plánován na čtvrtého prosince do klubu Mersey.

Autor: ROMAN HŘEBECKÝ