Rozhovor s Petrem Vášou, listopad 2005
Portál české litertury, text Alena Blažejovská
Postava Lišáka má právo ironizovat jakýkoli kulturní výtvor, říká mnohostranný umělec Petr Váša

Petr Váša (1965) je básník, skladatel, rocker, výtvarník, textař, performer, experimentátor s hlasovým, tělesným i výtvarným projevem. Vystudoval dějiny umění na Filosofické fakultě brněnské Masarykovy university, od patnácti let vystupoval v hudebních skupinách, v roce 1985 založil kapelu Z kopce, později Ošklid a roku 1999 skupinu Ty Syčáci. Celá devadesátá léta vystupoval především v sólových projektech tzv. fyzického básnictví (cykly Ještě pořád tady je naděje, 1991, Návrat plavce Jindřicha, 1993, Ooo Luna Nulla, 1995, Cirkus-Chaos-Minaret, 1996, Lišák je lišák, 1999, Deset let fyzického básnictví, 2000). Pedagogicky působil na Fakultě výtvarného umění a Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Vydal knihy básní a grafik Texty, básně, poémes physiques (1994) a Návrat Plavce Jindřicha (2005). S hudební skupinou Ty Syčáci vydal alba Máj v dubnu (2000), Lék a jed (2001), punkovou operu Samota, sláva, smrt a spása (2002) a ekopsychologickou operu Lišák je lišák (2005).

Jak dlouho už se zabýváš tématem Lišáka?
Začal jsem s tím v polovině devadesátých let, ale celá věc asi začala podvědomě dřív, protože se mně vždycky líbily různé ne-jednoduché a ne-ploché příběhy o zvířatech a lidech. A taky jsem vždycky obdivoval Janáčka. Ne nutně hudbu nebo inscenace oper, ale jeho přístup k řeči, ke zvuku a zvukovému a řečovému univerzu vůbec. Ale konkrétně jsem na tom začal pracovat, až když jsem měl seminář na Janáčkově akademii múzických umění, na katedře herectví, a tam jsme se studenty profesora Karlíka dělali různé takové hrátky a cvičení. Zdálo se mně, že by mohlo být vtipné to zarámovat nějakým tradičním janáčkovským motivem. A protože jsem nechtěl dělat Věc Makropulos nebo nějakou katastrofu, tak se mně ten příběh o liškách a myslivcích zdál vhodný. Někdy v roce 1995 nebo 1996 jsem se tím tedy začal zabývat. Původně jsem si představoval grotesku a mělo to být spíš abstraktní libreto. Ale potom mě začala strašit různá slovní spojení jako „vlez v les“ a pak už to jelo jako po másle a rok a půl jsem strávil ve stavu mírné posedlosti těmito tématy. Měl jsem při psaní pár takových situací, kdy jsem vůbec nemohl přestat s nápady, už jsem ten sešit zavřel a další čtyřverší mně naskočilo v hlavě, tak jsem v tom musel pokračovat. A hlavně jsem při tom psaní zažil něco, co se mně předtím ještě nikdy nestalo, že jsem se u některých pasáží tak strašně smál, že jsem vůbec neudržel tužku v ruce. Ty nápady se tak spojovaly, že se to vůbec nedalo zachycovat.

Projekt, který teď vyšel na dvojalbu, má podtitul ekopsychologická opera. Ale jedna opera Lišák je lišák už tady byla, to byla one-man opera…
One-man opera vznikla tak, že z toho libreta, které bez větších změn přečkalo až do dneška, byl pořízen výběr pro rozhlas. To byl tehdy cílený pokus, protože jsem si myslel, že jsem stvořil monstrum, takže mě zajímalo, jaká mutace by z toho mohla vzniknout. Nedokázal jsem si představit, jak bych já dělal výběr z těch sedmdesáti stran strojopisu, takže se mi velice líbila ta forma rozhlasového pořadu. Nakonec jsem ten pořad vzal jako jakýsi mustr a udělal jsem podle toho svoje sólové představení, one-man operu. Mě na tom samozřejmě bavilo, že jsem všechny postavy včetně ženských hrál hlasem i gesty. A ta věc měla jiné vyznění než ta současná, protože tam se to týkalo spíš toho, že zvířata, lidi, muži a ženy, vycházejí a vracejí se k jednomu autorskému subjektu. Takže to byla one-man opera, teď je to many-men opera.

A many-women opera… Kdy došlo k tomu posunu?
Když jsem založil skupinu Ty Syčáci a nahráli jsme první dvě desky, ukázalo se, že moji kolegové jsou nejen výborní instrumentalisté a kamarádi, ale že mají šuplíky plné různých nápadů a že jsou navíc zvyklí nápady produkovat. Měli takový systém ze skupiny Pluto, kde hráli s Pavlem Fajtem. Ti dva kluci, Petr Zavadil a Tomáš Fröhlich, si zvykli pracovat tak, že si vzali nějakou atmosféru nebo nějaké hudební téma a zavřeli se do zkušebny a improvizovali a nahrávali. Dokázali úplně přirozeně produkovat zajímavý materiál na jakékoliv téma. A téma Lišáka se jim oběma líbilo. Je to pestré a vlastně to nabízí otevřené pole i pro experimentální hudbu i pro názvuky folklóru a parafráze různých hudebních žánrů. Nadšeně se na to vrhli a brzy se ukázalo, že k tomu libretu máme najednou na stole asi čtyři hodiny hudebních nápadů. Tak jsme si řekli, že to zkusíme udělat jako kompletně zhudebněné veledílo s různými zpěváky zpívajícími jednotlivé role. Viděli jsme, že materiál máme, a bylo nám líto neudělat tenhle pokus. Původně jsem si říkal, že to je opera ve slovech, chtěl jsem, aby to byl veršovaný text, který má v sobě tolik hudebnosti, že už není nutné ho zhudebňovat. V tom jsem spatřoval ten vtip. Taky jsem si myslel, že taková věc je nezhudebnitelná. Dokonce jsem tam vkládal jakoby dlouhé nosy na tradiční operu, když jsem tam například psal chemické vzorce, které zpívají různé rostliny a zvířátka, a říkal jsem si: rád bych viděl toho, kdo by to měl zhudebňovat. Moje původní představa byla, že ta halda popsaných papírů už je dílo samo o sobě. A že z toho vzniklo představení, one-man show, to už bylo něco, s čím jsem nepočítal. A rozhodně jsem si nemyslel, že někdy bude skupina asi dvaceti lidí dohromady vytvářet něco takového, co je teď na dvojalbu a v knížce.

Můžeš ve stručnosti převyprávět Lišákův příběh?
Stručnou verzi příběhu jsem sepsal do bookletu, doprovodné knížky k dvojalbu. Dlouho jsem dumal nad každým slovem, takže tam je kanonická verze, jak by se ten příběh měl vyprávět. Na počátku je hádka. Je to hádka v předměstské hospodě, ve které sedí padlí myslivci, kteří už mají nejlepší léta za sebou, a navíc jejich šéf nebo předseda jejich sdružení, týmu, má strašidelný, upadající vztah se svou Starou. Popíjejí, častují se různými pořekadly a vyčpělými moudry. Stará se tam objeví a nastane hrozná hádka, ve které se ukáže, že ti dva, Posed a Stará, se spolu vůbec nemůžou dorozumět už proto, že každý používá naprosto jinou mutaci českého jazyka. A potom jakoby náhodou dostanou myslivci nápad vyrazit na noční lov. To je klíčová scéna, okamžik, kdy všechno začíná. Potom se potácejí v lese, jeden druhému se ztrácejí, a tak se realistický obrázek mění v mystérium. Posed po několikerém klopýtnutí upadne a v jakémsi polosnu se mu zjeví malý lišák. On si představuje, že se ho zmocní podobně jako revírník Bartoš z Příhod lišky Bystroušky, v hlavě mu zní Janáčkova hudba, scéna, kdy liška kvičí „mami, mami“ a on se jí zmocní. Ale najednou se ukáže, že tohoto Lišáka se nelze jen tak snadno zmocnit, a je otázka, jestli to vůbec někdy nějakým způsobem jde. Další děj už je jenom otázkou toho, jak ten lov a ten hon probíhá, jakými všemi prostředími unikající Lišák toho lovce provádí. V určitém okamžiku lovec pochopí, že je kořistí a že to, co se zdálo být kořistí, je lovcem, a naopak. Potom se ocitne v paralelní realitě, která prochází lesem a okolím města, ale i lidským světem. Je to skutečnost, ve které vládnou nejenom lišky, ale prastaré síly s velkým smyslem pro humor, a ty si ho vezmou do parády a nakonec to dopadne dobře.

Čím tě inspiroval Janáček?
Tematicky jsem si představoval spoustu jiných věcí, zejména Karla Jaromíra Erbena, Pták Ohnivák a liška Ryška, což se mi vždycky velmi líbilo a myslím, že je to nedoceněná věc. Ale konceptuální model pro mě byly Příhody lišky Bystroušky, protože vznikly ve dvacátých letech jako modernistický experiment a od počátku spojovaly různé umělecké žánry. To vzniklo tak, že v Lidových novinách chtěli vytvořit nějaký komiks, moravského Mickey Mouse, a protože měli kresby Stanislava Lolka, sérii kreseb o lišce a myslivci, tak tohle se jim k tomu hodilo, protože to bylo folklórní a přijatelné. Ale potřebovali k tomu text, a ten text napsal na objednávku Rudolf Těsnohlídek, psal ho jako komentář k hotovým kresbám. A teprve tento seriál si Leoš Janáček vzal jako základ pro libreto, které z Těsnohlídkovy předlohy sám extrahoval a vytvořil z toho operu. Čili na počátku té opery byly obrázky, potom text, potom hudba a potom teprve inscenace s tím, že to libreto Janáček vytvářel jako dramatický text. Mně se na tom líbilo, že to byl projekt, který odpovídal avantgardnímu myšlení v meziválečné době a zároveň se mně tohle myšlení hodilo, protože jsem se vždycky v životě snažil propojovat výtvarné umění, pohybové umění, scénické umění, hudební a literární umění a tohle se mi zdá jako dobrý mustr. Já jsem se ani tak nesnažil parafrázovat Janáčkovu operu, jako spíš způsob, jak vznikala, a koncept, který je pod ní stále přítomen.

Měl jsi napřed taky obrázky?
Ano, říkal jsem si: Abych prošel podobnou cestou, musím to brát podobně. Takže jsem si během úvodních přípravných prací, kdy jsem neměl ještě ani jediný verš, ale měl jsem tu základní strukturu, začal dělat kresby. Prvně pocitové kresby, potom cílené parafráze na to, co se mi k tomu vybavovalo, to znamená na kreslířský styl Josefa Čapka, Josefa Lady i těch ilustrátorů – pohádkářů a zároveň komiksové kresby. Takže jsem vytvářel kresbičky, z nichž řada je v bookletu, a od počátku jsem chtěl, aby celý projekt měl výtvarnou podobu a aby výtvarná verze byla rovnocenná literární a případně hudební nebo scénické části.
Zpět k Janáčkově hudbě, ta je na desce nejen parafrázována, ale přímo citována…
To je jeden z našich hlavních trumfů, doufám, že to tak můžu říct. Já za trumf považuji to, že jsme s výsledkem spokojeni a že lidé, kteří to zatím slyšeli, a zejména ti, kterých si velmi vážíme, to oceňují. Snad se nám tedy povedlo spojit klasickou hudbu s naší hudbou dohromady. Brali jsme to samozřejmě jako velkou výzvu. Ona je to výzva sama o sobě, vůbec si troufnout na něco takového, a zároveň je výzva dělat něco podobného v době, kdy jedním z  komerčních trendů je přežvýkat a takzvaně zpřístupnit klasickou hudbu. Před nedávnem probíhala diskuse o Dvořákově Rusalce, jestli se to může, nebo nemá dělat jako muzikál. A do toho jsme přišli s myšlenkou, že kromě všech těch dlouhých nosů si ještě troufneme do naší syčácké hudby zakomponovat Leoše Janáčka a Antonína Dvořáka. Toho jsme tam chtěli, protože tam je Rusalka a my máme Ryšky, což jsou liščí rusalky. Tak jsme si říkali, že to musíme zkusit. Ale do poslední chvíle jsme byli připraveni to nějak obejít. Ty pasáže jsou v libretu napsané a jsou tam velmi důležité. V řeči postav se najednou objeví citace z Těsnohlídka nebo celé scénky, takže se nejedná jenom o parafrázi, ale vyloženě o průnik do druhé reality, v tomto případě operní. Vždycky jsme ale měli po ruce možnost necitovat hudbu a zůstat jenom u literární citace. Ale myslím, že nakonec se nám to podařilo. Teď mi kdosi říkal, že na některých místech vůbec nepoznává, kde je přechod mezi klasickou hudbou a tou naší. Celá věc je samozřejmě dělána s velkou pietou a s velkými ohledy na všechny citované klasiky, což ale myslím funguje jenom s ironií. Pieta může celou věc pokazit, kdybychom se příliš báli těch velkých vzorů. Pro mě ale bylo naprosto osvobozující, že jsem si říkal: dobře, tak oni ti naši klasici psali o liškách a dodneška se to pořád inscenuje, ale všechno je to z hlediska lidí, z hlediska lidského světa. Bereme si zvířátka jako nějaké vehikly nebo věšáky na ideje. Já jsem toho svého Lišáka psal jakoby z hlediska lišek. Postava Lišáka má plné právo ironizovat jakýkoli lidský kulturní výtvor, nejenom fenomén mysliveckých sdružení, ale i fenomén oper o zvířátkách a lidech.

Takže právě z hlediska Lišáka je ta opera ekopsychologická?
Ano, určitě. Ta její ekopsychologičnost je odvozena od klíčového příběhu, od řady proměn, kterými prochází hlavní hrdina – lovec, střelec, myslivec, ne sice lovec mamutů, ale maskulinní tvor s brokovnicí, který je přírodními silami doveden k poznání, jak to s přírodou je, ale i k tomu, že on je součástí přírody. Nejenom v tom povrchním ekologickém smyslu, že by měl chránit les, ale že to, co se v něm děje, to drama, které se v něm odehrává, je přírodní děj. A k čemu ten myslivec dochází na konci opery, v tom je myslím pointa. To řešení je výrazné, myslím docela barvité, ale přitom není povrchní. Ten příběh je osou oné ekopsychologičnosti, ta myšlenka, že příroda je v nás a my jsme v ní, že naše psýché je přírodní výtvor. Představa vytvořená romantiky, že svět se dělí na město a les, že les a zvířata a rostliny a hory jsou něco nám vzdáleného, že my jsme kulturou jakoby odděleni a odtrženi, ta představa je ne snad překonaná, mnoho lidí to takhle cítí, ale myslím, že prostě nefunguje. Když chceme přírodě porozumět, musíme uvažovat jinak. A tohle právě zjišťuje můj hlavní hrdina, který je se zbraní a v uniformě naprosto izolovaný od přírodních dějů a musí být svlečen a odzbrojen a potom převychován liškami, aby pochopil, jak to chodí.

Rozhovor připravila Alena Blažejovská