Rozhovor s Petrem Vášou, prosinec 2001
časopis UNI, text Ivan Hartman

Právě odjíždíte vystupovat do Spojených států. Se Syčáky?
Ne. Budu hrát jako tradičně v cizině Cirkus Chaos Minaret. Půjde o pár klubových vystoupení ve Washingtonu a New Yorku. Teď se na to už těším, ale před několka dny se mi ještě moc nechtělo, protože máme se Syčáky rozděláno spoustu práce. Docela se ale těším, že si zahraji v cizojazyčném prostředí a znovu si otestuji, co moje věci unesou.

Jak často vyjíždíte ven "testovat"?
Moc často ne, ani cesty nijak nevyhledávám, protože jsem hodně zaměstnaný. Ale jednou za rok něco takového podniknu. Celá léta, co jsem dělal fyzické básnictví, jsem směřoval k vytvoření jakéhosi osobního, ale univerzálně srozumitelného jazyka. Když s tím vystoupím před lidmi, kteří neumějí ani slovo česky a kde platí jen moje přítomnost na pódiu, tak je to vždycky zajímavé.

Rock'n'roll svého času také suploval nějaký univerzální jazyk...
Suploval ho přes anglický jazyk. My jsme odmala rádi poslouchali písně v angličtině, aniž bychom tušili, o čem se v nich zpívá; a buď jsme slova vnímali jako nějakou onomatopoiu, a nebo jsme si představovali, o čem texty asi mohou být. Myslím, že se Syčáky bychom mohli hrát kdekoli, na textové srozumitelnosti v našem případě tolik nezáleží. Ale když hraju Cirkus Chaos Minaret, tak mohu divákům oznámit, že ani jeden ze zvuků není čeština, tudíž posluchač se může produkci odevzdat na sto procent. Nemusí hledat žádný skrytý význam či cítit nějaký handicap.

Na čem je tedy mimo jazykový kontext založena srozumitelnost Syčáků?Na rifech, melodiích, na celku?
Přesně na tom, v čem je rock'n'roll univerzálním jazykem. Plus nějaký divadelní prvek – lidé berou vystoupení Syčáků i jako divadelní představení.

Straníte pěkným melodiím. Je to patrné nejen z desky Syčáků, ale už třeba ze staré písničky kapely Z kopce Za dveřmi něco stojí – to je vlastně hit. Jste tím "málo alternativní". Přesto jste vnímán jako avantgardní, neřkuli "pokrokový" umělec, který stále něco odkrývá. Přitom ale odkrýváte pěkné melodie. V nedávném rozhovoru pro Rock&Pop jste dokonce použil slovo "krása". To je slovo, nad kterým se možná mnohý rocker oklepe. Jak ho vnímáte vy?
Nechci to komplikovat nějakým historickým exkurzem, ale je to podobné situaci jaká byla v novoklasicismu. Vybavuje se mi Stravinskij. Dalo by se říci, že Stravinskij zradil avantgardu, když začal skládat krásné věci a pracovat podle historických modelů. V té době to mnozí lidé tvrdili, ale mně připadlo vždy zřejmé, že jeho progresivita nevězela v té či oné technice, ale ve svobodném přístupu k vyjadřování se a ve vytváření osobního prostoru tvůrčí svobody. Právě to, že každá jeho skladba je jiná a že některá „respektuje avantgardní konvence“, ale jiná jeho skladba tyto konvence vůbec nerespektuje, tak toto mi připadá více „progresivní“; víc, než když si člověk vytvoří způsob, na němž lpí a který stále dokola definuje.

Váš přístup je jaký?
Od malička jsem zvyklý vystupovat a v podstatě dělám lidové umění.

Na jaké umění je naladěné současné publikum?
O tom často uvažuji, když střídám Syčáky se sólovými vystoupeními. S touto dobou i s naladěním publika jsem naprosto spokojen a obojí mi připadá úžasné. Na pódiu mohu dělat věci, které možná někomu přijdou trochu zvláštní, ale které jsou přijatelné, protože publikum je, pravda, trochu otupené: nikdo se už ničemu nediví. Ale takovou věc, na kterou jste narazil před chvílí – melodičnost uprostřed alternativního či avantgardního projektu – tu lidé přijmou normálně. Se Syčáky v písni Magnet používáme zvuk jako na cikánské svatbě, tak tomu se nediví vůbec nikdo. Na syčáckém vystoupení mě vždycky těší, že naše procházka napříč styly nepůsobí okázale ani výstředně, ale jako něco samozřejmého. Když hrajeme hard rock, tak si posluchači řeknou, aha, to známe, to je hard rock. Když hrajeme cikánský metal, tak si řeknou, to známe, to je cikánský metal, a podobně. Tento prostor svobody je úžasný. Když vystupuji sám, tak mě nikdo neproklíná, že je to příliš velký úlet, protože lidé jsou zvyklí na ještě větší úlety. Nemusím se proto vyčerpávat nějakým zápasem s očekáváním publika.

Může ještě publikum vůbec něco šokovat? Hranice se asi hodně posunuly...
Záleží taky na tom, co je šok.

Tedy, co vás jako diváka či posluchače může šokovat?
Něco takového, co bych mohl popsat jako šok, jsem už velmi dlouho nezažil. Spíš jsem zažil něco, co bych mohl nazvat znechucením. Třeba v situaci, kdy sedíte v kině a zjistíte, že o tom krvavém filmu se nedá říct nic tolerantního nebo intelektuálního; máte pocit, že s vámi jeho tvůrce manipuluje, anebo vám je prostě špatně. A tak odejdete.

Kdy se vám to stalo?
Během několika posledních let se mi to už stalo víckrát. Zdá se mi, že ten postlynchovský proud je úplně mimo. To nemyslím esteticky, ale z hlediska komunikace s divákem. Režisér si osobuje právo hýbat s vašimi emocemi a žaludkem, to je jasná manipulace, na kterou samozřejmě nemusíte přistoupit.
Když se řekne šok, tak si to slovo člověk spojí s pobouřením, se skandálem, myslím si ale, že to už takto spojitě nefunguje. Kolikrát za mnou přijde někdo po vystoupení a říká: "To bylo šokující." Ale míní to ve smyslu překvapující.

Když jste před lety hrál s kapelou Ananas Beat rockovou klasiku, programově jste si tak prošel rockové dějiny. Myslíte, že ty dějiny už skončily?
Často si říkám, že stížnosti tohoto typu mi připadnou marxistické, vývojářské. Šedesátá léta miluji, dobře tehdejší hudbu znám, a rád se nechávám unášet nostalgií. Argument, že od té doby se nic nového nestalo, mi ale připadá velice podobný teoriím o vývoji v umění. Jistě, v hudbě, kterou slyšíme kolem sebe, je mnoho nudného, ale to tak bylo i dřív. Teď se navíc objevuje třeba „hra na retro“ – právě poslouchám poslední desku Marka Knopflera a napoprvé se mi zdála nudná, teprve napodruhé jsem už rozlišil, kolik je v té hudbě vtipu a hry se starým zvukem; a to je myslím i nový prvek v hudbě obecně. Se Syčáky hrajeme Můj život se lvy, což je postavené na riffu, který všichni znají od Toma Waitse a ten ho zná od Kurta Weilla a ten ho znal odněkud z německých hospod. Když necháme stranou vývojářské hledisko, tak posluchače může zajímat, do jakého nového kontextu my ten riff zasazujeme. Marxistický vývojář by řekl: toto je staré, vy hrajete ten starý riff. Ale někdo jiný řekne: vy přesazujete riff do nového kontextu s novou kvalitou.

Je nepopiratelné, že nadále vzniká spousta zajímavé muziky. Jenže čím dál víc se v ní odráží právě hudba předešlá.
Nynější situace – to jest snadno dostupné kvalitní produkty všech hudebních kultur různých epoch – v dějinách lidstva nikdy, ale opravdu nikdy nebyla. A tím je naše éra úplně převratná. Různé hudební kultury, které známe, utvářely svůj styl mimo jiné tak, že se vymezovaly vůči ostatním kulturám, a to je s dnešní otevřeností těžko srovnatelné. Příval hudby nás sice může zahlcovat, ale riziko zahlcení je nesrovnatelné s ohromnou perspektivou, kterou to nabízí. Poprvé v dějinách lidstva máme šanci být velkorysí a tolerantní, nejen na venek, ale i uvnitř. Když je člověk ochoten poslouchat klezmer i death metal, tak je to mimo jiné výraz tolerance vůči odstínům své vlastní povahy.

To ale souvisí i s přemírou informací. Jak vy si pro sebe třídíte informace?
Někdy se nechám něčím zaplavit, někdy si vybírám, ale nejvyšší instancí u mě je intuice. Mám tu třeba deset knih, které hodlám přečíst, a když se dozvím, že zítra pojedu vlakem a budu mít tudíž čas na čtení, vyberu si tři čtyři, které by přicházely v úvahu, dám si je na stůl a pět minut před odjezdem zapíchnu pohled do hřbetu jedné z nich a tu si vezmu. Může mě třeba ovlivnit sen, který se mi v noci zdál.

Co vlastně potřebujete k životu? V jednom rozhovoru před osmi lety jste řekl, že se chcete oprostit od věcí, které k životu nepotřebujete. Podařilo se vám to?
Myslím, že ano, nehledě na to, že stále nemám auto a počítač. Spíš je podstatné zvyknout si na určitý způsob uvažování o tom, co v přítomném okamžiku vlastníte. Je třeba naučit se rozlišovat, co je podstatné a co není. Pro mě oproštění není askeze, ale znamená oproštění se od věcí, které by zde byly navíc. Staromilsky bych tomu řekl – přiměřenost.

Složení Syčáků, které spolu s vámi tvoří už jen dva hudebníci, je tedy také přiměřené?
To mě nenapadlo jako příklad, ale asi to je ideální. Když jsme s Petrem Zavadilem dávali kapelu dohromady, dělal jsem fanfarónská gesta a říkal: Mně je to jedno, já budu hrát třeba ve dvou nebo v deseti, záleží jenom na písničkách. Když se pak přidal Tomáš Fröhlich a oba kluci mluvili o bubeníkovi, souhlasil jsem – když hrajeme klasické písničky, tak s bubeníkem. Ale byla vlastně náhoda, že to nevyšlo. Byli jsme tak natěšení na písničky, že se nám nechtělo čekat dalšího půl roku, než se objeví nějaký jiný bubeník. A tak mi nakonec naše trojice přijde jako přiměřená. Díky absenci bubeníka jsou slyšet všechny tóny, které hrajeme!