Rozhovor s Petrem Vášou, červenec 2001
Nový prostor, text Barbora Gregorová
Prozřetelnost je mojí manažerkou

Petr Váša je umělcem, jehož jméno se na naší hudební, ale především divadelní scéně (oficiální i neoficiální) už druhou desítku let objevuje. Je usměvavý, energií nabitý, energii sršící a vyzařující. V rámci své role (a to i díky třikrát bohatší hřívě na hlavě než měl Jimmy Hendrix) však dokáže být i nebezpečně rozzuřeným lvem. Po hudební kariéře v letech osmdesátých (kapely Ošklid a Z kopce) se deset let věnoval především fyzickému básnictví, divadelně-performativnímu směru, jehož otcovství a založení mu nikdo nemůže upřít. Na konci minulého století se vrhl do dalšího hudebního projektu a někdy v polovině roku 2000 spatřili světlo světa Ty Syčáci.

Během našeho rozhovoru, který jsem s ním pro jeden internetový časopis po vydání jejich debutu Máj v dubnu dělala, mimojiné prohlásil: "Co se týče desky, jsem jí přímo nadšený. Nevím, jak to říci skromněji, ale na té nahrávce je vše, co jsem chtěl, aby tam bylo. Povedla se totiž věc, o které mluvil už Charles Baudelaire: Největší ctností básníka je dostát svému původnímu rozhodnutí. Chtěl jsem, aby deska zněla jednoduše, barevně, imaginativně a myslím, že rozhodnutí nahrát desku právě v tento čas, bylo dobré." Pojďme se teď podívat na umělcovy pocity a názory čerstvé, pouze o několik měsíců mladší než výše citovaná výpověď.

Koncem května jste pokřtil s Těmi Syčáky své druhé album Lék a jed. Jaké z něj máte pocity, co od něj očekáváte? Docela mě překvapuje, že deska vychází tak krátce po té první...?
Nějaké nápady na Lék a jed jsem měl už když jsme zakládali Ty Syčáky. Říkal jsem si, že když se kapela rozjede, mohla by docela rychle po vydání první desky chystat jakési pokračování, které by ukázalo, nakolik je ten prvotní impuls živý a schopný proměny. Výsledek je tu a všichni – včetně našeho vydavatele, firmy Indies – se tomu ještě pořád docela divíme. Když lidé říkají, že tahle deska je ještě lepší než ta první, děláme jakoby nic, ale po straně na sebe významně mrkáme.

Jak je vlastně koncipována? Jsou na ní věci, které se na tu první nevešly, nebo jste krátka takovým malým výrobně – běžícím pásem?
Jsou na ni věci, které bych si na tu první vůbec netroufnul dát. Když jsme začínali, nevěděli jsme, co naše tříčlenná sestava vůbec může utáhnout, byli jsme plni elánu, ale opatrní. Po Máji v dubnu jsme propadli euforii a rychle na nových skladbách testovali, co všechno si můžeme dovolit – v textech, hudbě, instrumentaci.

V 80. letech jste působil jako leader dvou kapel, které se pro svou neotřelost a originalitu staly jedněmi z nejpopulárnějších českých kapel období perestrojky. Jak na tuto dobu vzpomínáte? Jak ji zpětně hodnotíte?
Jsem rád, že to mám za sebou – v obou smyslech slova. Mít takovou minulost je povzbuzující, asi na celý život, to, že jsme to všechno přežili tvůrčím způsobem a naše písničky snad nějak hrozně nestárnou. Nepropadám ale žádné nostalgii, protože jestli tehdy zvítězila tvořivost nad dobou, vyplívají z toho pro mě určité závazky vůči přítomnosti, haha. A budoucnosti!

Až na výjimku v podobě krátké epizodky v Ananas Beatu jste se celá devadesátá léta věnoval především divadlu, respektive vašim sólovým performacím. Co vás vedlo k tomu uskutečnit po delší době další hudební projekt? Proč jste vyzval ke spolupráci právě Tomáše Fröhlicha a Petra Zavadila, členy brněnského Pluta?
S Ošklidem a se Z kopce jsem zažil konec komunismu. Nahráli jsme řadu desek a celé naše působení bylo intenzivní nejen hudebně, ale především společensky. V roce 1992 jsem měl pocit, že už k tomu není co dodávat, že jsme řekli, co jsme měli a chtěli. Tato epocha našeho života byla zkrátka uzavřená. Poté jsem se věnoval mnohým jiným věcem, přesto mě spousta lidí postrkovala k tomu, abych opět hrál. Já jsem měl ovšem pocit, že k takovému návratu potřebuju mít opravdový důvod, tedy nejen repertoár, ale i lidi, se kterými by mě bavilo hrát. S klukama z Pluta kamarádím už dlouho (mimojiné mi prozradili, že se na kytaru a basu učili podle nahrávek Ošklidu a Z kopce), bratr Petra Zavadila Michal s námi zpíval v Ošklidu, čili je tam i rodinná provázanost. Navíc jsou výbornými hudebníky a sympatizují s tím, co dělám, takže poté, co jsem zjistil, že mám repertoár, bylo hraní s nimi jediným řešením. S nikým jiným bych asi nehrál. Navíc se nacházím v rozpoložení jakési obnovené puberty nebo omlazovací kúry. To znamená, že to, co jsem před těmi lety dělal se zaťatými zuby, jde dnes lehce. Připadám si jako bych omládl, atmosféra takové té chlapecké party, která bloudí světem, se mi hrozně líbí. Přesně se mi vybavují historky z doby, když mi bylo 17 nebo 20 let a hrál jsem se Z kopce. Samozřejmě to bylo trochu něco jiného. Byl v tom politický tlak a bylo to takové divoké...

Nevznikaly mezi vámi a Pavlem Fajtem nějaké roztržky nebo problémy spojené s plánováním koncertů a s kombinováním termínů?
Snadné to nebylo, ale to jsme věděli hned od počátku. Zároveň nám bylo jasné, že k žádným roztržkám docházet nebude, protože situace byla symetrická. Pavel Fajt vystupoval sólově a s Plutem, stejně tak já jsem vystupoval sólově a s Těmi Syčáky. Organizační problém to samozřejmě byl a chvíli jsme hledali způsob, jak ho řešit, nakonec zdravý rozum zvítězil na celé čáře.

Zastavme se ještě na chvíli u brněnské hudební scény, která má oproti té pražské (a vlastně i oproti zbytku republiky) mnohá svá specifika. Jak se na ni pohledem zevnitř díváte? Koho a čeho si na ní ceníte, co byste jí naopak vytkl?
Víte, já Brno miluju a taky mám radost, že je tady tolik aktivních lidí. A právě proto mi vadí, když se občas jakási brněnská scéna chápe jako něco jednolitého, jako uniforma. tehdy se mi úplně chce křičet: Ale vždyť my umíme být různorodí! Narodit se v Brně, to ještě není žádné umění. Za typicky brněnskou považuji příležitost stát se individualistou. Kdo ji ale nevyužije, tomu nic nevytýkám.

Ve vašich textech může pozorný čtenář najít nejen laskavý český humor, častou pointu či prvky nonsensové poezie, ale především z nich lze poznat vaše láska k mateřskému jazyku. Jak vaše jazykové hrátky vznikají a probíhají? Máte nějakou speciální metodu?
To se opravdu nedá říci stručně. Jsem zvyklý pracovat tím způsobem, že si poznamenávám jednotlivé nápady na papír, potom je rozvíjím, potom je třeba na určitou dobu uložím... Výsledný tvar dávám těm věcem většinou v hodně krátkém čase. Může to ovšem znamenat, že se na tu závěrečnou smršť, kdy samotný text dotvářím a která trvá opravdu jen několik hodin, můžu připravovat třeba celý rok. To, že ten text vypadá jako spontánní, je výsledkem velké dřiny a platí to i naopak. Určitě je pro mě důležité vytvořit si určitý prostor, určité psychické prostředí či rozpoložení, ve kterém se všechno, co přichází zevnitř, ale i zvenčí, může stát součástí toho výsledného textu. Já jsem vlastně jenom jakýsi producent. Hlídám tvar, hlídám pevnou formu a kontroluji, aby konečný výsledek byl dostatečně srozumitelný, a přitom aby v sobě měl dost tajemství, kvůli kterému by stál za čtení a za poslouchání dokola. Těší mě vytvářet organické věci, které na to, aby byly živé, nemohou mít jenom jednu vrstvu, nemohou být ploché.

Změnil se nějak během let, co tvoříte, váš přístup k textu? Jaký je vůbec rozdíl mezi textem pro divadelní vystoupení a textem pro kapelu?
Vy pro mě máte samé těžké otázky. Můj přístup k textu se mění každý den! Stejně tak jako můj názor na rozdíl mezi děláním hudby a divadla. Někdy je ten rozdíl skoro nepřekonatelný, jindy se naopak zdá, že úplně mizí. Hudební divadlo. Divadelní hudba. Nikdy se o tom nedozvíte něco definitivního. Proto to dělám.

Obraťme teď pozornost trochu někam jinam a pojďme se podívat na fyzické básnictví. Vy jste jeho průkopníkem, zakladatelem, tedy i jakýmsi otcem. Jak byste tento termín vysvětlil laikovi, někomu, kdo si pod tímto termínem absolutně neumí nic představit?
Zkusil bych mu zadat úkol. Řekl bych mu: Zkus vytvořit cokoli, co by se ti líbilo a co by se mohlo líbit ještě někomu jinému, pouze z toho, co máš teď při sobě, to znamená z rukou, nohou, trupu, hlasu, hlavy, myšlenek. To je vše, co člověk k fyzickému básnictví potřebuje, když nepočítám oblečení, trochu vzduchu, vody a jídla, které potřebuje k tomu, aby měl vůbec nějakou sílu. Takovou tvrdší podmínkou by potom byl zákaz používání jakýchkoli českých slov a slov z jiných konvenčních jazyků. Stále by mu však zbýval k dispozici veškerý repertoár pohybu, gestikulace a hlasu, díky nimž by se v prostoru mezi zpěvem a řečí mohl pohybovat.

Už několik let vedete semináře jak pro umělecké školy (JAMU...), tak pro širokou veřejnost (např. semináře na prázdninové přehlídce amatérských divadel v Jiráskově Hronově – pozn. aut.). Nenašel jste za tu dobu někoho, s kým byste chtěl dále spolupracovat, nebo někoho, kdo by vaši one man show rozšířil, posílil a vlastně svou účastí tím pádem zbořil a zrušil?
Za poslední roky jsem učil stovky studentů na různých školách a za různých situací a v různých kontextech jsem potkal spoustu skvělých lidí. Mým cílem není přimět někoho dalšího, aby dělal něco stejného jako já. Ani by to, poté co jsem ke svému původnímu a autentickému hlasu přišel, nemělo žádný smysl. Všechny věci, které na těchto seminářích dělám, jsou něčím jiným, než s čím potom vystupuji na pódiu. Jsou definované tak, aby se do nich vešel kdokoli a mnoho lidí, které po letech potkávám, to často využijí ve svém dalším životě, ve své práci, ale nejsem si vědom, že by někdo provozoval něco podobného jako já. A asi bych byl nerad.

Dá se tedy říci, že v případě vašich seminářů a dílen jde o jakýsi návod k hledání nějaké cesty, k hledání sebe sama?
To je asi příliš vznešené vyjádření a zní příliš intelektuálně. Spíše bych to nazval způsobem sebevyjádření, protože věci, které ve svých workshopech dělám, jsou velice konkrétní a jednoduchá cvičení. Snažím se je držet v rozpětí, aby v nich nescházel výtvarný, pohybový, řečový a hudební prvek, takže při takto položené otázce snad mohu odpovědět, že kurs může některým lidem najít tu oblast nebo ten kanál, který je jejich způsobu vyjádření nejbližší. Často se stává, že ty oblasti, které lidé považují za nejvzdálenější, bývají pro ně nejplodnějšími. Nastaly například situace, kdy hudebníci nechtěli kreslit, a nakonec vznikaly úplně fantastické věci, právě proto, že nebyli zatíženi rutinou.

Ať přijedete kamkoli, lidé vaše představení přijímají velice pozitivně, ba přímo nadšeně. Máte nějakou vyloženě negativní zkušenost?
Ne.

Bude pozdě, jednou po hudbě, po vší povinnosti, nebude čas, zpíváte na novém albu v písni Po hudbě. Existuje něco, čeho se do budoucna obáváte, ba přímo bojíte?
Zbytečného strachu.

Uživíte se pouze divadlem a muzikou, nebo si musíte přivydělat i jinde?
Už jedenáct let jsem umělcem na volné noze, soukromníkem od roku 1988 (ještě za komunismu se mi podařilo dostat licenci na živení se hudbou). Nevíte sice, jak na tom budete za půl roku, ale stojí zato to zkusit. Nevíte, jestli jste chudý nebo bohatý, protože když vyděláte nějaké peníze, nevíte, na jak dlouho vám mají vydržet. I na věci běžného života musíte používat jiná měřítka.

Dovedete si představit, že by nastala taková situace, kdy byste musel denodenně podstupovat koloběh pravidelného a brzkého ranního vstávání?
Dokážu si to představit, protože jsem přizpůsobivý člověk. Byla by to jistě dramatická změna, která s sebou ovšem přináší jisté výhody. Člověk, který je sám za sebe, si musí také sám poroučet, sám sebe poslouchat, což není vždy úplně snadné. Navíc to, že mohu dělat to, co dělám, beru jako dar a vůbec si na to nechci nějakým rutinním způsobem zvykat. Nevím, co budu dělat za rok, a ani to vědět nechci. Připadá mi to jako přílišná drzost vůči prozřetelnosti, která je mojí manažerkou.

Takže jste vždy, za všech okolností a se vším spokojen?
Život je fantastický, až se stydím podrobně mluvit o tom, jak jsem spokojen. Jaké to je, když můžete alespoň pár vteřin života strávit takovýmto způsobem, natož pak pár roků. Když dáváte tvar něčemu, co vychází z hloubi, přímo z vás a když ten materiál zpracováváte tím způsobem, že je srozumitelný a dostupný komukoli, kdo má otevřené oči a uši. Je to pohádka.