Recenze CD lék a jed, červen 2001
Rock a Pop, text Petr Nožička

Během desetileté hudební absence se muselo Petru Vášovi hodně stýskat, ať to připouští, nebo ne, přestože se tvůrčí činnosti věnovat nepřestal. Máj v dubnu byl více než příjemnou připomínkou toho, co v 80. letech znamenalo spojení Vášových hudebních i textových nápadů pro skupinu Z kopce a jejím zákazem (myslím, že nejen jím) vynuceného zamíření jinam s Ošklidem. Ty Syčáci jsou s touto minulostí spojeni jen Vášovým charakteristickým hlasem, ale přece jen. I kdyby byl Lék a jed jen pokračováním debutu, byl by atraktivní. On ale není, přestože má mnoho společných rysů – vášovskou hru se slovy a jejich interpretováním i rafinovaný doprovod. Pozitivně jej ovlivnila skutečnost, že kytarista Petr Zavadil a baskytarista Tomáš Fröhlich jsou ještě více než minule partnery a ne pouhými zdatnými doprovodnými muzikanty a zpěváky. První album bylo hudebně monotónnější, zjednodušeně řekněme více rockohravější. Možná i proto, že se na konečné podobě skladeb částečně autorsky podíleli oba instrumentalisté (vlastně jsou tři, protože Váša používá opět části svého těla a zejména výrazný hlas také jako nástroj). Interpretačně Váša příliš nepokročil. Už minule totiž byl v kategorii, v níž je víceméně sám, téměř dokonalý. Úvodní Různé tváře zaujmou i bez nástrojů. Vzájemně se proplétající hlasy si pohrávají s textem a jediným dalším zvukem je tleskání. Rozšíření instrumentace (například o balalajku) si všimnete hned v následující titulní skladbě. Hlasové kouzlení uvádí Po hudbě, než se přidají nástroje. Že by skladba Rock´n´roll se změnou tempa a náznaky blues byla vzpomínkou na Vášovy muzikantské začátky? Ať už je fabulovaná, či autobiografická, pro ty, jimž by některé okamžiky mohly připadat příliš náročné, může být osvěžením a ty ostatní určitě neurazí. Přes více než devítiminutový rozsah udrží akustická Chatrč milování (v letech) pozornost sebeironickým textem a skvělou mezihrou po sedmé z devíti v textu ohlášených a komentovaných slok. Spolu se skladbami Válka v poušti dvě a Krasohled patří na vyrovnaném albu k tomu nejlepšímu. Jedinou vážnou výhradu mám ke snaze možná za každou cenu mít na desce dvanáct skladeb jako minule. Text pomalého valčíčku Chtěl jsem jednu mi ve srovnání s většinou ostatních, kde se pohrává se slovy i jejich tvary a výrazem, přijde jako rýmování za každou cenu, bez většího smyslu. Na skladbě Nekonečné večery / Špatní kmotři je asi nejlepší název. Brzy ztrácí tempo a věc u Váši nevídaná – nudí. Původně uvažovaný bubeník vůbec nechybí, možná by měl občas trochu problém držet tempo nebo by mu skladby musely být přizpůsobeny, což by nemuselo být k prospěchu věci. Možná to bude příště jinak. Druhé album Syčáků bylo, patně z autorského přetlaku, natočeno jen sedm měsíců po prvním, takže ještě letos můžeme očekávat další? To asi ne, ale klidně si počkám až do příštího roku, určitě to bude zase stát za to.

Petr Nožička, Rock & Pop (červenec 2001)