Recenze SSSS, 21.11.2002
Magazín Týden, text Pavel Klusák
Vášova opera o sykotu v duši


Pavel Klusák: Vášova opera o sykotu v duši

Ty Syčáci: SSSS (Samota – Sláva – Smrt a Spása) aneb Hra o život. Opera o čtyřech dějstvích. Premiéra: Divadlo Na zábradlí, 6. října 2001 v rámci festivalu Next Wave. Producent představení: Happy End Production, s. r. o.

Kdo zná rockového a fyzického básníka Petra Vášu, ví, že nedostatkem energie netrpí. Přenesl ji též na "objednané dílo" – možná jeden ze završujících bodů českého bigbítového undergroundu a brněnské scény. Dvouapůlhodinový proud slova, hudby a videa, "hra o život" nazvaná SSSS (Samota – Sláva – Smrt a Spása), má sílu v tom, že trio Ty Syčáci zde neutíká do velkého stylu: naopak, syntetizuje dosavadní prostředky do provázaného tvaru. Jím pak, brebentivě a s ironií, hledá diagnózu rock'n'rollové duše. Vyprávění o stejnojmenné kapele Ty Syčáci (členové: Sam, Sláva, Stáňa a Šmejd), to je svištivý slalom životem od snění o dívce a kapele až po posmrtné rozpomínání, co to člověk po celou tu dobu vlastně hrál. Do počáteční samoty vpadá existenciální okouzlení bigbítem ("dizonantní impozantní akordy experimentální gédur z Řečkovic"), po něm i nástrahy společnosti ("Červenáčku, pozor na hlavu / byl by z tebe chalupář trabant debil"). Přes sebeuštvání, smrt a vizi pekla ("v pekle je nuda / strašná / je tady mokro / že já osel...") se Vášovi undergroundoví Fausti dostávají až ke konečnému účtování: "Hlavně love, ostatní přijde samo..." Připomeneme-li závěr nedávno vydané delší skladby Těch Syčáků, Chatrče milování – "chybí mi poslední řádek, ale láska naštěstí přebývá" -, zdá se, že Syčáci dobře vědí, jaké sdělení pro ně stojí na konci všech road movies. Podle víkendové premiéry na pražském festivalu Next Wave se zdá, že Váša je dnes nejvýraznější jako básník, respektive jako umělec slova, jež dobře obstojí na papíře, ale zároveň je určeno pro živou katapultáž do prostoru: pro práci libretisty ho otužil už program Lišák je lišák, kde zkoušel, co všechno může vyvádět s mateřským jazykem expresivní postava rockera-šamana-básníka. V tomto směru se Váša blíží rakouské tradici experimentální poezie (tamější ctěný básník Ernst Jandl koneckonců natočil řadu alb s postmoderními hráči z Vienna Art Orchestra), aniž by kopíroval kteroukoli její dosavadní podobu. Další radostí pro diváka je civilní, uvolněná prezentace všech tří Syčáků. Plavmo vstupují do rolí, a hned se na sebe zase neherecky kření. Petr Váša sice nakazil deklamující kytaristy svou charakteristickou dikcí, ale tím se jen zpřehledňuje jejich postavení jako obratných údů autora-protagonisty. Tomáš Fröhlich a Petr Zavadil ovšem především s lehkostí "odsmaží" celý hudební proud, v němž se tekutě přelévají rockové riffy s jazzovějšími, akustické písničkářství prorůstá do sónické hlukové stěny, elastická samba inspiruje stejně pádně jako lokální romantika české trampské písničky. Společné aranžmá dvou kytar sice všechno sbližuje, ale v tomhle směru jsou Ty Syčáci na domácí poměry mimořádně demokratičtí: nesegregují, hledají napříč domnělými styly, v pevném odstupu k estetice i morálce různých kapitol moderní muziky. Když se v epilogu SSSS ("vyznání lásky k poctivému rock'n'rollu") k triu připojí bubeník z videoplaybacku, je jednak definitivně doslovena suverénní sehranost hráčů, jednak neodbouratelná "garážovost". Tvar, který Ti Syčáci sepsali a učinili tělem, se nedá vztahovat k českým komerčním muzikálům: to by bylo laciné. Zdárně přebývá v úplně jiném vesmíru – v riskujícím světě autentické tvorby. Těšme se na nahrávku: vypadá to na nabité dvojalbum, které bude ještě dlouho vyplavovat další spojitosti a přesahy v syčáckém hučícím bigbítovém veletoku.